Chodili k nám

prof. JUDr. Vladimír Franz

Publikováno: 10. 5. 2019 Autor(ka): Martina Říhová

hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog a publicista

prof. JUDr. Vladimír Franz

Absolvent Prof. JUDr. Vladimír Franz, narozen v roce 1959. Hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog a publicista. ZDŠ U Santošky 17 navštěvoval v letech 1965 až 1974.
Dílo hudební: opery Ludus Danielis, Údolí suchých kostí, Válka s Mloky (ND), balet Zlatovláska (ND), zpěvohra Pokušení sv. Antonína (Semafor), 1. symfonie Písně o Samotách, symfonická básně Radobyl (Č. filharmonie), Morava (Státní filharmonie Brno), Pražské divertimento (PKO), oratoria, kantáty, madrigaly… 160 scénických hudeb v ČR i v zahraničí, tvorba pro film, televizi i rozhlas. 13 nominací a 6 cen Alfréda Radoka za hudebně dramatickou činnost, dále Cena OSA, Cena divadelních novin. Svou práci prezentoval na mezinárodní platformě: USITT (USA), OISTATT (Německo, UK), EXPO (Japonsko)…
Dílo výtvarné: Obrazy, práce ve veřejném prostoru, ilustrace, performace...93 samostatných výstav doma i v zahraničí (Berlín, Mexico City...), účast na mnoha společných výtvarných přehlídkách a mezinárodních sympóziích.
Je spoluautorem knihy Petra Kurky „Rozhovory“ a rovněž autorem knihy úvah, fejetonů, glos a básní v próze „Má Vlast“.
Od roku 1991 působí na pražské AMU - Kabinet hudebně-dramatické interakce, scénické hudby a dějin umění. Od roku 2016, navíc, na výtvarné katedře Univerzity J.E. Purkyně v Ústí n. L., obor Malba.
Vysokoškolským profesorem jmenován v roce 2004. V letech 2012-13 se stal, v rámci první přímé volby prezidenta ČR, jedním z kandidátů.

Pan Franz vzpomíná: „Bylo to v Bulharsku na sklonku léta 1965. Stanul jsem na okraji srázu. Proti mně se přes údolí vztyčila obrovská černozelená hora, ptal jsem se jak je vysoká...a tak jsem poprvé v životě uviděl moře… Do školy jsem nastoupil o něco později, byv tak ušetřen projevů o tom, co mě čeká... Jsem ve druhé třídě. Naše třídní, paní učitelka Kimlová, právě si dodělává postgraduál z hudební výchovy, nám zadala úkol: zhudebnit text. Stalo se! A od té doby, drápkem uvíznuv, pravidelně skládám, dodnes mě to neopustilo. Iniciace? Impuls v pravou chvíli? Dozajista… Nejenom hudbou živ je člověk, v té době miluju tělocvik. Dodnes nacházím v krabicích medaile a nejrůznější diplomy za výkony v lehké atletice… Malování se probudilo v šesté třídě, myslím tím obrazy. Vědomé, nikoli výkresy. Nosím je do školy, miluju velký formát - nejdřív se objeví plátno na rámu, pak dlouho nic, uprostřed človíček zápolící s větrem a nakonec opět plátno na rámu. Konec filmu! Vedeme ušlechtilou soutěž se spolužákem Tomášem Trávníčkem. Taky maluje, a pan řídící Karel Kos nám soudcuje... Škola je zaplaťpánbůh malá. Navíc, takřka na konci Prahy, tenkrát... Volání divočiny. Krajiny dosud nezastavěné, s vybydlenými zahradami, dobrými pro šeřík a pro kosatce. Budujeme roztodivné bunkry v houštinách, továrny na výrobu kdovíčeho, milujeme oheň, občas se nám vymkne. Máme své kulty, rituály i tajná místa, v podletí pronikáme dál, až do Prokopáku...a cíleně unikáme nejrůznějším úchylákům, a že se jich v příměstské džungli štrachá jak much... Školní výlety? Ovšem! Ještě že naši učitelé byli sportovně založeni. Tak tedy: žádné upocené pekelcování po exkurzích. Hezky pod stan na několik dní... Koupání. Večery. Syčící hvězdy se řítí k zemi, osvětlujíce krajinu bělozeleným světlem. Přáli jsme si tenkrát něco? Určitě...a možná se něco i stalo. Vyplnilo? Možná. Vzpomínám...“

Zdroj text: Prof. JUDr. Vladimír Franz
Zdroj fotografie: novinky.cz, tapatalk.com, tyden.cz, blesk.cz